Obec
Zbýšov
Kraj: Středočeský
/ Okres: Kutná Hora
/ Pověřený obecní úřad: Čáslav
Příroda a okolí
Zbýšov leží v od Čáslavi směrem na jih stoupající, mírně zvlněné krajině, v průměrné nadmořské výšce asi 400 m (viz mapku). Zvedá se od severu k jihu, jihozápadně za Chlumem dosahuje nadmořské výšky 505 m a dál, v nedalekém Chraňbožském lese, se nachází nejvyšší bod - 510 m. Naopak nejnižší bod lze nalézt v údolí Hlubokého potoka u Zbudovic (361 m) na severovýchodě území obce. Ta mírná pahorkatina v okolí Zbýšova patří do oblasti Českomoravské vrchoviny, celku Hornosázavské pahorkatiny, podcelku Kutnohorské plošiny, okrsků Červenojanovické pahorkatiny (západní část), Třebětínské pahorkatiny (jihozápadní část) a Světelské pahorkatiny (jižní část). Skalní podloží tvoří kutnohorské krystalinikum (mladší proterozoikum), převážně svory se středně zrnitou foliací (slídy, křemen, plagioglas, místy granát) na severu, amfibolity (v údolí Janského potoka pod Opatovicemi) a ortoruly (prvohorní sopka Skála u Čejkovic), tvořící převážnou část území na jihovýchodě, jihu a jihozápadě. Výsledkem zvětrávání jsou na severu hnědé půdy, na jihu kyselé kamenité hnědé půdy. V oblasti Březí a Šebestěnic tvoří půdu spraše (živec, křemen).
Vody spadají do povodí Labe, bezprostředně za Chlumem a Dobrovítovem se táhne rozvodí k Sázavě v povodí Vltavy. Většinu území obce odvodňuje říčka Klejnárka, v horním toku zvaná jako Janský potok. Rybniční soustavu, táhnoucí se od Dobrovítova ke Zbýšovu, zásobují vodou Janský potok, pramenící v lukách a lesích nad Dobrovítovem a Čejkovický potok, vyvěrající v lukách pod Čejkovicemi. Do západní oblasti obce zasahují Krchlebský potok, protékající Krchlebskou Lhotou, a Senetínský potok. Na jihu Chlumem protéká Chlumský potok, který na východě ústí doVranidolského potoka. protékajícího Kluckými Chvalovicemi. Na severovýchodě u Zbudovic zasahuje do území obce Hluboký potok, který se vlévá do jiné říčky, Brslenky (Čáslavky). K názvům potoků je nutno říci, že nejsou ustálené, v každé vesnici je lidé nazývají jinak.
Rybniční soustava na Zbýšovsku, dnes částečně prořídlá, původně zahrnovala 11 rybníků. Nad Dobrovítovem první maličký Pazderna, pod Dobrovítovem Pilský a Mlýnský, dále pod Čejkovicemi Kopanina (dnes všeobecně nazývaný jako Čejkovický). Pod ním leží tři zaniklé, dnes zalesněné rybníky - Nový (po jeho hrázi vede silnice na Chlum), Malý Komárovský a Velký Komárovský (jeho hrází hned za Zbýšovem prochází silnice do Kluckých Chvalovic a Vlkanče). Tyto tři rybníky jsou vypuštěné již několik století. Na Velký Zbýšovský rybník potom navazují Punčoška, Střevíček (vypuštěný) a Pilský. Velký Zbýšovský je zdaleka největší (plocha hladiny asi 10 ha). Dalším velkým rybníkem je Chvalovický na Vranidolském potoce (4,8 ha). Z dalších větších rybníků jsou to Kořenný (5,2 ha), Nový, Popov a Pustý u Březí v povodí Janského potoka a Prchal u Zbudovic, kterým protéká Hluboký potok.
Z hospodářského hlediska patří Zbýšov do pěstební oblasti obilnářsko - bramborářské. V 50. letech se tu sklízelo 17 až 20 q pšenice nebo žita po 1 ha. Svou nepatrnou výměrou orné půdy zemědělců Zbýšova neměla obec valného významu. Naopak všechny ostataní osady jsou typicky zemědělskými vesnicemi, vždy obklopené věncem polí.
Pokud byl majitelem zemědělské půdy velkostatek, dbal o výsadbu ovocných stromů při silnicích a cestách. Z té doby zachovalo se několik štěpů, mohutných stromů, rodících stále dobré ovoce. V posledních letech založeno bylo ve Zbýšově několik zahrad osázených všemi druhy a mnoha odrůdami stromů dávajících krásně vyzrálé ovoce. Celkově však možno říci, že jabloni tu nesvědčí. Trpí mrazy, rakovinou a předčasně hyne. Je to následek nepropustnosti, případně vlhkosti neúrodné podzolové půdy, která zde převažuje. Zato švestkám, slívám a různým peckovinám se tu daří znamenitě. Ty nezklamou nikdy.
V rozsáhlých zbýšovských lesích převládá smrk a borovice. Při alejích bývá vysazen modřín, jedle se vyskytuje řídce, pouze ve starších porostech, nově se poslední dobou nevysazovala. Starší lesní aleje i silnice jsou místy lemovány americkým dubem, jehož vzrůst je zpomalován současně vysázenými jehličinami. Lesy, hlavě starší porosty, jsou řídké, světlé, vyspělé mohutné stromy se stávají vzácností. Několik metrů za křížkem u chvalovické silnice byl dnes už skácený nádherný smrk-obr, který asi přečkal 2 generace svých kamarádů a mohl tedy býti stár 180 až 200 let. Měl objem ve výši prsou 262 cm. Při měření v dubnu 1996 měly dnes již skácené nejmohutnější smrky obvod kolem 170 až 180 cm (v porostu pod hrází rybníka Kopanina), mimořádně (dosud stojící) 202 až 208 cm (asi 300 m proti proudu potoka od silnice na Klucké Chvalovice). Zcela ojedinělé jsou mohutné jedle, zachované v porostu mladších smrků, mají obvod kmene kolem 200 až 222 cm, což odpovídá u smrků věku 140 - 200 let a u jedlí 130 - 220 let. Z lesních plodin roste tu na světlejších místech pouze malina a ostružina, borůvka se vyskytuje sporadicky. Protože se nepasečí (nepase v lese na pasekách, ostatně lesní zákon pasení v lese výslovně zapovídá) zmizely i pohádkové plochy lesních jahod. V příznivých letech, hlavně v podzimu, rostou tu spousty nejrůznějších hub, pro nás domorodé i pro všechny, kteří sem z bezlesých krajin zajíždějí. Celkově však působí naše lesy svou řídkostí a světlostí, bohatým výskytem různých druhů mechů, lišejníků, kapradin, přesliček, vzácně i plavuní, a roztroušenými jednotlivými i skupinově vysázenými buky, habry, duby, břízami, olšemi a mnohými dalšími listnáči přívětivým, veselým a pestrým dojmem, zcela opačně než třeba husté smrkové lesy šumavské, kde v pochmurné temnotě pod zapojenými korunami stromů se náš člověk cítí stísněně jak děti v pohádce o perníkové chaloupce. Díky vyšší poloze a izolovanosti od nížinného výskytu se na Zbýšovsku dosud udržely jilmy (Ulmus), v celé Evropě i v nižších polohách celých Čech dnes vymřelé v důsledku zhoubné houbové choroby grafiózy, šířící se od 60. let Evropou od západu na východ. Přes 20 vzrostlých jilmů roste dosud při silnici od Zbýšova v Kluckých Chvalovicích a porůznu v dolní i horní části obce. Jednotlivé, i velmi mladé stromky lze nalézt v lesních porostech podél zmíněné silnice již ve Zbýšově.
Květena Zbýšovska nechová mnoho zvláštního a nápadného. Výjimkou jsou stále se šířící porosty překrásně kvetoucí bledule jarní (Leucojum vernum L.), která vyrůstá hlavně v bažinatých místech. V lesích jihozápadně pod Chlumem u Nové Chraňbože, na pomezí okresů Havlíčkův Brod a Kutná Hora, byl v r. 1982 vyhlášen Chráněný přírodní výtvor Velká a Malá Olšina, právě pro zachování velkoplošných porostů bledule jarní. Tato přírodní památka je pohodlně přístupná po nově vybudované asfaltové lesní cestě vedoucí od Nové Chraňbože k odbočce z hlavní silnice Čáslav - Ledeč nad Sázavou (č. 338) nad Dobrovítovem k Hlohovu; k rezervaci se jde od Nové Chraňbože lesní cestou odbočující vpravo z této asfaltky ještě v Chraňbožském lese asi po 1 km cesty, nedaleko před prudkým ohybem asfaltky o 90° na sever. Rezervace má plochu 38,85 ha. Vzácností jsou již dnes vstavače (Orchis), droboučké orchideje rostoucí v květnu porůznu na vlhkých loukách. Také plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum L.) patří dnes mezi mizející chráněné rostliny.
Lesy byly ještě v 50. letech domovem několika kusům srnčího, bažantům a tetřívkům. Z jižních lesů sem zabíhala liška, kuna lesní i skalní byly velmi vzácné. Mimo katastr obce, ve skalách v údolí Janského potoka, žil jezevec. Koroptví v polích bývalo dosti, zato křepelek velmi málo. Z opeřených dravců tu hnízdili a dosud hnízdí jen káně myšilov, krahujec a poštolka, let jestřába nad hrůzou ztichlou ptačí společností v zbýšovských zahradách je již velkou vzácností. V posledních letech (1997) tetřívek (Lyrurus tetrix) z lesů zcela vymizel, stejně jako koroptve z polí, naopak křepelka (Coturnix coturnix) se ozývá svým „pětpeněz" v některých letech z větších lánů na Chvalovicku, Šebestěnicku a nad Dobrovítovem, naštěstí v poslední době stále častěji, dokonce i z nejbližšího okolí Zbýšova. Vzácnými se stal i bažant a zajíc. Naopak srnčí zvěře je dosti a černá zvěř (prase divoké) je přemnožena až příliš, v některých letech jsou celé úseky lesa, louky i pole jejich rypáky přeryté. V 80. letech bylo do lesů pod Dobrovítovem vypuštěno několik daňků skvrnitých (Dama dama) a záhy se nedaleko Zbýšova nalezly i jejich neobvyklé lopatovité shozy, svědčící o jejich výletech do blízkosti obce. V okolí rybníků žije hojnost ondater pižmových (Ondatra zibethicus), které provrtávají hráze i břehy svými norami a činí tak správcům rybníků nemalé starosti. Zvláště vypuštěný rybník Střevíček nad Pilským rybníkem, hustě zarostlý rákosím a křovitým olšovím, stejně jako rybníky Čejkovický a Chvalovický, jsou rájem těchto hlodavců. Přímo v obci bývá tu a tam zastižen tchoř, lasice, kuna skalní i půvabný hranostaj, kteří využívají úkrytů ve starých dřevnících, kůlnách a hromadách dřeva a ke zlosti místních chovatelů drůbeže tam zakládají své rodiny. Klid, trvající v rekreačních chalupách a chatách, s výjimkou několika letních týdnů či měsíců, téměř po celý rok, je ideální pro usídlení těchto roztomilých, ale někdy nepříjemných šelmiček, škodících na domácí drůbeži v okolních dvorcích. Podobně se v opuštěných chatách usídlují plši, hlavně plch velký (Glis glis), připomínající vzhledem menší šedou veverku, nebo menší a pestřejší plch lesní. Majitelům chaty potom způsobí spouští, zanechanou po svém zimním hospodaření, nemilé překvapení a svou přirozenou nebojácností a vzteklostí vzbuzují i respekt při nenadálém setkání s člověkem. Výskyt pernatých dravců lovících malé hlodavce je na Zbýšovsku podmíněn někdy až kalamitním výskytem hraboše polního, který škodí nejen v obilovinách, ale jeho chodbičky pod sněhem někdy rozvrtají celé plochy luk, a hojným výskytem dalších druhů myšovitých hlodavců. Blízkost vod je příznivá pro velkého a v zahradách nenáviděného hlodavce hryzce vodního (Arvicola terrestris) a menšího, nesrovnatelně méně škodlivého norníka rudého (Clethrionomys glareolus). Naopak blízkost lesa se projevuje výskytem půvabné, velkooké a velkouché myšice lesní (Apodemus flavicollis) a menší myšice křovinné (Apodemus silvaticus), které někdy škodí okousáváním jablek složených na zahradě nebo ve sklepě. Prakticky všudypřítomný, na zahradách, na loukách a v polích, dokonce i v lesích, je krtek (Talpa europaea) a neméně hojný je i větší hmyzožravec, ježek, patřící na Zbýšovsku k druhu ježek východní (Erinaceus roumanicus). Prakticky jen úlovky domácích koček prozradí, kolik druhů malých savců na Zbýšovsku žije. Častým úlovkem koček jsou bohužel i hmyzožraví rejsci, nejčastěji rejsek obecný (Sorex araneus) a větší rejsec vodní (Neomys fodiens). Větší polní hlodavci, sysel a křeček, jakož i zajícův příbuzný králík divoký na Zbýšovsku nežijí. Naopak dětmi milovaná veverka přežila v zbýšovských lesích léta nesmyslného pronásledování myslivci, kdy téměř vymizela, a v 90. letech se opět začala objevovat i přímo v obci na zahradách, kde hledá zakutálené lískové oříšky, vybírá jádra ze spadaných jablek a sbírá zapomenuté vlašské ořechy. Protože je v létě často veverčí máma provázena několika nezvedenými potomky, způsobí vpád takové rodinky na poklidnou zahradu vřavu mezi místními ptačími nájemníky. Srnčí zvěř lze potkat a pozorovat vcelku snadno, stojí-li proti větru, potom někdy i z pouhých několika metrů. Černá zvěř je naopak velmi ostražitá a její spatření je přes počet těchto zvířat obývajících les mimořádně vzácné.
Zbýšovské rybníky bez rákosí a přirozeného krytu nelákají k pobytu ptactvo vodní, které se zde vyskytuje pouze jako host. V posledních letech se tu a tam objeví roháč, lyska, kachna, ale tak řídce, že je to až zarážející. Ve dvacátých letech ještě na rybník zapadala celá hejna kachen, roháčů, přilétaly volavky popelavé, rackové a po pastvinách za farou, dnes zcela zastavěných chatami, se procházeli čápi. Jeden rok před druhou světovou válkou se sem zatoulal i orlovec říční (Pandion haliaetus), který po 6 týdnů téměř s hodinovou pravidelností dopoledne v 10 a odpoledne ke čtvrté přilétal, aby si za jásavého pokřiku dětí a k nemalé zlosti nájemce rybníka odnesl do chvalovických lesů denně dva dvoukilové kapry. Zdálo se, že je to pták nezranitelný, neboť za jeho odvážným letem sneslo se nespočet ran bez výsledku, až konečně přece neušel výstřelu hajného Lhoty. Zcela novým zjevem na rybnících se počátkem 80. let staly labutě velké (Cygnus olor). Tak, jako se ve 30. letech od jihu na sever rozšířily hrdličky zahradní, tak se v 70. letech začaly naopak od severu na jih šířit labutě. Dříve se vyskytovaly naší vlasti nejblíže na polských Mazurských jezerech. V roce 1982 se objevil první pár labutí na Chvalovickém rybníku a o rok později poprvé přistálo pět labutí na Zbýšovském rybníku. Na Chvalovickém rybníku také v roce 1984 poprvé labutě na Zbýšovsku vyhnízdily a přímo ve Zbýšově potom poprvé v roce 1989 na Punčošce, přímo mezi blízkými chatami a zahradami. Ačkoli se mezi myslivci nesla pověst o nesnášenlivé povaze labutí vůči menším kachnám, náhle se koncem 80. let staly kachny divoké trvalými obyvateli nejen okolních rybníků, ale i Zbýšovského rybníka. Od té doby opět vyplouvají kachní mámy s řádkou svých seřazených kachňátek každoročně mezi hlavy plavců brázdících v létě jeho hladinu. Na rybníku Chvalovickém, později i na obnoveném rybníku Kopanina (Čejkovickém), které oba leží, chráněné lesem, poněkud stranou silničního ruchu, se na jaře objevují tažní tenkonozí a dlouhozobí ptáci vodouši rudonozí (Tringa totanus), zdržují se zde běžně volavky popelavé (Ardea cinerea) a kratší či delší část roku je obývá pestrá společnost kachen, zejména černobílých poláků chocholaček (Aythia fuligula), méně šedohnědých poláků velkých (Aythia ferina), lysek černých (Fulica atra) a samozřejmě trochu stranou se držících párů kachen divokých (Anas platyrhyncha). Vzácně při tahu na sever ke krátkému odpočinku na rybník usednou nádherní morčáci velcí (Mergus merganser). Na Chvalovickém rybníku ještě nedávno (v 80. letech) pravidelně hnízdil jeden nebo dva páry roztomilých potápek malých (Podiceps ruficollis) a na jaře sem při tahu zalétaly páry potápky černokrké (Podiceps nigricollis). Vymizení potápek je způsobováno mj. nevhodným hospodařením na rybníce, kdy zejména snížená hladina nebo v okamžiku příletu ze zimovišť vypuštěný rybník odrazuje tyto plaché ptáky od usídlení. Také ruch kolem rákosinami zarostlé vtokové části rybníka, působený rekreanty z blízkých chalup, nedovoluje vodnímu ptactvu na Chvalovickém rybníku vyhnízdit. U obou zmíněných rybníků je vcelku pravidelně spatřován i klenot mezi našimi ptáky, ledňáček (Alcedo atthis), nacházející hnízdní možnosti ve vysokých hlinitých březích přitékajících či vytékajících potoků a žlutavý konipas luční (Montacilla flava), pátrající zde po své oblíbené potravě - létajícím vodním hmyzu. Ze zpěvného ptactva začíná často již v únoru svoji halasnou píseň drozd brávník, za ním přilétá drozd zpěvný, budníčkové, strnadi, lindušky, červenky, konopky a ostatní ptačí družina činící naše lesy v jarních měsících tak milými, živými. Naši věž obletuje v létě několik párů rorýsů a skřivan se vznáší nad polem. V žitném poli u Piláku hudl svoji písničku rákosník, ale dnes jej tu však lze sotva zaslechnout. Rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus) býval ještě nedávno, dokud se udržovalo v přítokové části rákosiště, pravidelným návštěvníkem Chvalovického rybníka, dnes pravidelně hnízdí jen u velkého rybníka Zbožnova v Senetíně. V zimě nám tu zůstávají sýkory a semenožravci, zaletují k nám pestří brkoslavové a kvíčaly, ale celkem je možno říci, že ptactva tu ubylo, a to měrou povážlivou. Nebylo vzácností v zimní době setkávat se v lese se skupinami čítajícími několik set ptáků vedených několika datly, v nichž byli brhlíci, šoupálkové, různé sýkory a zlatohlávkové. Všecka ta družina za milého cvrlikání postupovala lesem strom od stromu prohlížejíc každou skulinu, každý kus odchlíplé kůry, aby očistila les od zárodků hmyzu ještě dříve, než počne zjara své zkázonosné dílo. Ubylo budníčků, červenek a již od r. 1930 nelze zaslechnout lesního skřivana, který za tichých májových nocí zvonivým trylkem uváděl v údiv a okouzlení pozdního chodce lesem. Vymizení skřivana lesního (Lullula arborea) je ovšem obecným jevem v celých Čechách. Od rybníka zmizel i vzácný skorec vodní (Cinculus cinculus). Před mnoha lety po celou zimu den co den s nastávajícím soumrakem sletovaly se v menších skupinách odněkud z polí od Žlebů a Hostovlic doprovázeny havrany a kavkami vrány černé i šedivé k lesu Zemaniny. Zapadaly do jeho stromů s pronikavým křikem, který rostl s přibývajícími nocležníky, jichž bylo na tisíce. Dlouho do noci trvalo, než se tato společnost uklidnila a připravila ke spánku. Když pak ráno s rozbřeskem světla se černé mračno zdvihlo a přímo s hrozným křikem zakroužilo nad poli, aby se po skupinách zase rozlétlo ke krajským lánům, byla to podívaná více zajímavá, než žádoucí. I to z našich polí zmizelo. Ubývání ptactva je zjev bohužel ne lokální, ale všeobecný. Čáslavské Vodranty, kdysi eldorádo zpěvného ptactva, po této stránce znatelně do r. 1950 zchudly. Jen zkušené ucho mohlo ve změti ptačího zpěvu ještě, asi v roce 1924, rozeznati hlahol slavičího tlukotu. Tamní ptačí koncerty nápadně potichly a slavičí partesy jsou dlouho neobsazeny... Povzdech nad úbytkem zpěvného ptactva je oprávněný, úbytek ptačích druhů se prohluboval ještě čtyři desetiletí. Jednou z hlavních příčin byl po léta neztenčený a dodnes ilegálně provozovaný hromadný lov zpěvného ptactva v Itálii a Španělsku, který přivedl některé druhy (např. křepelku) na pokraj vyhubení. Teprve vstupem Itálie a Španělska do Evropského společenství a z toho vyplývající povinnost zajistit ochranu usedlých i tažných druhů na jejich území, učinil přítrž tomuto barbarskému drancování přírody. Mezinárodní ochrana koncem 80. a počátkem 90. let začala přinášet své plody. V lesích se opět v zimě objevují obrovská hejna drobných ptáčků čistících stromy od ukrytého hmyzu, na šištičkách olší se živí tisícihlavá hejna čížků lesních (Spinus spinus), v lesích se v předjaří potulují početné skupiny severských drozdů kvíčal, hýlů a brkoslavů. Při jarním tahu malých pěvců, hlavně žlutých strnadů, zvonohlíků, zvonků, konopek a jiných našimi lesy od jihu na sever, má-li člověk to štěstí a stojí nedaleko ptačího "proudu", lze v jediné minutě zahlédnout několik desítek ptáčků vytrvale postupujících krátkým letem nízko při zemi za stálého posedávání na zemi a nízkých větvích a s hlasitým švitořením vždy přímo ve směru na sever; nepřetržitý "průvod" ptáků může trvat i celou hodinu. S radostí můžeme zaznamenat, že od konce 80. let i ve Zbýšově hojněji objevuje pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla). V zahradách potom vytrvalým zpěvem, podobným zpěvu slavíka, ve dne i v podvečer, udivuje dnešní obyvatele, kteří většinou vůbec netuší, o jakého mimořádného zpěváka se jedná. Jinak se ve Zbýšově pro vyšší nadmořskou výšku vyskytují jen zpěváci "druhořadí", jako cvrčilka zelená (Locustella naevia), která se ozývá stejným monotónním cvrkáním, jako kobylka zelená, ovšem na jaře, kdy dospělých, cvrkajících kobylek ještě není, a udivuje tím podvečerní chodce, nebo sedmihlásek hajní (Hippolais icterina) ve zbýšovských zahradách, jehož nelze přeslechnout. S nimi potom některé pěnice, nejčastěji již zmíněná pěnice černohlavá a také pěnice hnědokřídlá (S. communis). Vrány, havrani a kavky do Zbýšova nezalétají pro vyšší nadmořskou výšku, zato koncem 80. let byl na Zbýšovsku zaznamenán pár vzácných krkavců velkých (Corvus corax). Jeden čas v 80. letech hnízdil v lesích u Nové Chraňbože čáp černý (Ciconia nigra) a jednotliví černí čápi se čas od času objevují v okolí rybníků. Nejbližší hnízdo čápa bílého (Ciconia ciconia) je na komíně zrušeného tupadelského pivovaru, jeho nepřehlédnutelní obyvatelé často na Zbýšovsko zalétají za potravou. Straka, v nížině běžná, na Zbýšovsko zavítá jen výjimečně, zato v lesích se přes množství nepřátel a střelců stále vyskytuje dosti sojek (Garullus glandarius). Kromě strakapouda velkého i malého (Dendrocopus major a D. minor) se od dobrovítovských lesů stále blíže ke Zbýšovu přibližují datli černí (Dryocopus martius), dlabající své veliké dutiny do silných buků, dubů i jiných stromů, k nemalé zlosti lesníků. Jejich podivný plačtivý zpěv se dnes ozývá téměř ve všech zbýšovských lesích i v těsné blízkosti jeho zahrad.
Z denních motýlů byli v 80. letech na Zbýšovsku zastiženi překrásní batolci duhoví (Apatura iris), otakárci fenykloví (Papilio machaon) se zde prokazatelně rozmnožují. Z nočních motýlů stojí za zmínku velký martináček habrový (Eudia pavonia) a někteří menší lišajové - pryšcový a šeříkový (Deilephia euphorbiae a Sphynx ligustris) aj.; nálezy housenek lišajů s typickým trnem na zadečku jsou velmi časté. Ojedinělý byl nález stužkonosky modré (Catocala fraxini) v teplém roce 1991. Jen na nejvýslunnějších místech v lese lze nalézt pravidelně vykroužené jamky dravých larev mravkolva. Na jaře se na slunných hlinitých lesních cestách prohánějí překrásně zbarvení brouci svižníci (Cicindela) a z nejkrásnější skupiny brouků, střevlíků (Carabidae), se k již dříve vyskytujícímu druhu střevlíka měděného (Carabus cancelatus) v poslední době přidružily i nepoměrně krásnější a vzácnější druhy - střevlík fialový (Carabus violaceus) a překrásný střevlík zlatolesklý (Carabus auroniteus). Vodní hmyz je díky rybníkům a relativně čistým potokům na Zbýšovsku rozšířen velkou měrou. Na rákosinách kolem rybníka jsou to lesklé motýlice, velká šídla i vážky ploské, v potocích žijí larvy jepic a pošvatek, každou větší louži oživují drobní vířníci a potápníci, v jezírku na čejkovické Skále žije největší z nich, potápník vroubený (Dytiscus marginalis).
Nejstaršími členy živoucí přírody Zbýšova jsou dva věkovité duby na jižním konci velké hráze rybníka, zasazené pravděpodobně při jeho založení ve druhé polovině 16. století. Jejich stáří bylo v r. 1920 odborníky památkového úřadu odhadnuto na 350 až 400 let. První z nich měřil v r. 1950 ve výši prsou 472 cm. Při měření objemu význačných stromů na Zbýšovsku v květnu 1994 měřil tento dub již 542 cm. Není však ze Zbýšovska dubem největším. Skutečný obr stojí při cestě na Skálu v Čejkovicích, přímo proti čp. 17. Jeho základna se nízko, asi 3 metry nad zemí, dělí ve tři mohutné kmeny nesoucí obrovskou korunu; ještě před rozdělením má kmen ve výšce prsou obvod 724 cm a tedy průměr 230 cm! Je to jeden z největších stromů na kutnohorském okrese. Další mohutný dub s obvodem kmene 450 cm stojí vsazen na západní konec hráze Chvalovického rybníka. Ostatní čtyři duby na velké zbýšovské hrázi měly obvod 501 cm, 283 cm, 300 cm a 424 cm (od jihu na sever) a pod hrází, podél její paty, vyrůstají další 4 nové, dosud mladé, ale již dosti mohutné duby, k nimž voda obnovené Punčošky ovšem nikdy nedosahuje. Nejmenší, prostřední dub na hrázi, byl již v r. 1994 vlivem vleklé choroby - grafiózy - velmi proschlý a nedával naději na další růst. Proto byl při údržbě těchto chráněných stromů na podzim r. 1995 skácen. Těsně u výtoku z rybníka, v místě horního náhonu na mlýnské kolo zrušeného mlýna, roste mohutná olše s obvodem kmene 221 cm, jistě pamatující klapání mlýna. Veliký dub na okraji lesa, kterému dával po staletí jméno, u garáže autobusů čp. 01 ve Zbýšově, zahynul v r. 1969, asi v důsledku dlouhodobého ukládání škváry a asfaltu pro opravy silnice k jeho kořenům. Byl to impozantní velikán s průměrem kmene měřitelným už jen na trouchnivějícím pařezu, 25 let po jeho skácení, 130 cm a tedy odvoditelným obvodem asi 408 cm u paty kmene a přibližně 330 cm ve výši 150 cm nad zemí. Pojmenování přilehlého lesa U dubu tak pozbylo svého základního smyslu. Pěkný dub vyrůstá na druhé, východní straně rybníka, naproti velké hrázi, má obvod 302 cm a tudíž jistě stáří dvou až tří století. Již dnes se tomu idylickému místu kolem říká U dubu. Na malé, severní hrázi Zbýšovského rybníka stojí dnes vsazeno 24 dubů (8 na západní straně po místo protržení hráze u Strže a 16 na východní straně), vesměs značně vzrostlých. Největší (druhý na východ od Strže čili místa protržení hráze) má obvod 358 cm, na západní straně první dva duby u zachovaného, kamennými kvádry vyzděného stálého přepadu vody, mají obvod 320 a 264 cm. Další impozantní řada 9 dubů je vysázena ve Zbýšově při silnici na Chlum podél bývalé louky Na Forotě, později rekreačního tábora. Největší, krajní u vily Aninka, má obvod 327 cm. Všechny tyto duby patří k druhu dub (evropský) letní (Quercus robur). Aleje, osamělé řady i celé pásy lesa vysázené americkým dubem, pocházejí z 19. a počátku 20. století. Lípa svobody, zasazená učiteli a žáky zbýšovské školy v r. 1945 poblíž školní budovy, je ještě svými 55 lety mladice, má dnes obvod kmene 155 cm a o 7 let starší smuteční vrba na louce za školou, zasazená na paměť Mnichovské zrady, má dnes obvod 280 cm. Košaté věkovité lípy rostou na východní a severní straně kolem dobrovítovského kostelíka, jedna velká lípa je v Čejkovicích nedaleko výše zmíněného obřího dubu, v lesním porostu jsou mohutné lípy ve Zbýšově podél odbočky silnice na Klucké Chvalovice v místě zvaném U křížku, další mohutná lípa roste, kromě jiných věkovitých stromů (jilmu a jírovce), v zahradě hospodářské usedlosti Josefa Kutílka čp. 15 v Kluckých Chvalovicích.
Z připravované knihy o Zbýšově (autoři: Alois Ryšán /1887-1972/, řídící učitel ve Zbýšově 1912-1954, a Ing. Ivan Vergner) a připravované urbanistické studie (2002).